Není plast jako plast. Zatím jej hlavně spalujeme, ale blíží se zázraky.

Ve polovině minulého století bylo celkem běžné, že spotřebitelé považovali plastové nádoby za zboží dlouhodobé spotřeby a nevyhazovali je. To se nelíbilo výrobcům plastu v USA, takže na přelomu 50. a 60. let přišli s heslem “budoucnost našeho průmyslu leží v odpadkovém koši.”

“Plastový obal, který je použit jen jednou a odhozen jako plechovka nebo papír, nereprezentuje roční trh v tisících jednotek, ale každodenní trh v miliardách jednotek. Je známkou pokroku, že nad takovým konstatováním už nikdo nezvedá obočí,” napsal v roce 1963 Lloyd Stouffer, šéfredaktor Modern Packaging Magazine. 

Výsledkem je, že o pár dekád později v každém oceánu plují ostrovy o rozměrech tisíců kilometrů čtverečních – ostrovů z plastu, který přinášejí řeky. Když se tento fakt stal na konci minulé dekády součástí kolektivního vědomí lidstva, chytili jsme se všichni za nos. Nikdo už nechce nic plastového. Výrobci se přizpůsobili poptávce a začali nám nabízet různé alternativy. Jednou z takových alternativ se zdál tzv. bioplast. Výrobci uvedli na trh a doprovodili bombastickým sdělením, že je “biodegradabilní” – tedy že se dá kompostovat.

Bioplast je třeba spálit

Co je to “bioplast”? Odborníci ho znají pod zkratkou PLA, za níž stojí polylactic acid, neboli polymléčná kyselina. Jedná se o polymer, pro jehož výrobu se nepoužívá ropa, nýbrž škrob, který se získává z kukuřice, cukrové třtiny nebo třeba z řepy. Od běžného plastu je na první pohled nerozeznatelný. Jen jaksi postrádá vlastnosti, které mu výrobci přisuzují – a pomocí nichž jej inzerují na trhu. 

Totiž že je kompostovatelný. Teoreticky se rozloží za 70 dnů v průmyslové kompostárně (potřebuje teplotu 60 stupňů, jenže tím, jak je od běžného plastu k nerozeznání, tam většinou vůbec nedoputuje, protože průmyslové kompostárny jej odmítají. V běžné kompostárně či domácím kompostéru se rozkládá podobně pomalu jako jiné polymery. Kromě toho poslední poznatky ukazují, že i v průmyslové kompostárně se rozkládá na mikroplast. Ve výsledku tak většinou skončí na skládce.

Nejekologičtějším způsobem, jak naložit s “bioplastem”, je tedy (bohužel) prostě jej spálit v ZEVO (zařízení pro energetické využití odpadu), kde shoří společně s dalším odpadem. Navíc “bioplast” má i další mouchy – k výrobě škrobu je třeba nejprve vypěstovat kukuřici nebo cukrovou třtinu, což vyžaduje hodně plochy a také vody a hnojiv. “Biorozložitelné nádobí je často vyrobeno z potravin. To opravdu chceme? Není potravina určena k jídlu?” ptá se Lenka Mynářová z Incielu (Institutu cirkulární ekonomiky). 

Dobře třídíme, málo recyklujeme

V rámci udržitelnosti je mnohem odpovědnější, než demonstrativně nakupovat kelímky z PLA, prostě více třídit. Na skládkách v ČR ročně skončí asi 4 miliony tun odpadků. Dalších 700 tisíc tun, zejména plastů, putuje do spaloven, kde z nich ročně vznikne 200 tisíc tun škváry. Třídění je sice naším národním sportem, ale v recyklaci už za Evropou pokulháváme – v Česku se ročně zrecykluje jen asi 40 procent odpadků. Celkově se v odpadovém hospodářství ročně otočí 35 miliard korun. 

V třídírnách mají z plastu největší zájem o PET lahve. Recyklaci papíru a PET lahví se v angličtině říká “downcycling”. Vlákna papíru a plastu při každé recyklaci slábnou a používá se proto na stále méně náročné výrobky. Kancelářský papír končívá jako balicí, PET lahve zase jako textílie – polyesterové vlákno. Odměnou za recyklaci papíru je každý neporažený strom, za recyklaci plastů méně vytěžené ropy, jíž je na výrobu plastů na světě spotřebováno za rok asi osm procent z celkově vytěženého množství. 

Pak jsou tu samozřejmě kompostárny a domácí kompostéry. Ale třeba v Belgii lidé ročně svépomocí kompostují více než polovinu bioodpadu. Západní země totiž za ukládání na skládky platí mnohdy mnohonásobek toho, co my. I proto si to už spočítali a třídí účinněji.  

Vlivem greenwashingu se dnes na leckterém plastovém výrobku objevuje informace, že jej lze kompostovat. Ale často to nebývá úplně pravda. Společnost Mintek, jež se výrobou kompostovatelných materiálů zabývá, rozlišuje mezi obaly s certifikací “OK Compost” a “OK Compost Home”. Zatímco obaly OK Compost Home se rychle rozloží v běžném domácím kompostu na organický odpad, výrobky označené jako OK Compost jsou určeny především pro elektrické nebo průmyslové kompostárny.

Hnědé popelnice

Objem průmyslového kompostování je v Česku srovnatelný se zahraničím, v EU jsme dokonce mírně nad průměrem. Pro přípravu hodnotného kompostu je u nás k dispozici zhruba 500 větších kompostáren s celkovou kapacitou přes 2 miliony tun ročně. Biologicky rozložitelné odpady se dají zpracovávat rovněž v bioplynových stanicích, kterých máme přibližně 30. 

Řada měst už před několika lety zavedla tzv. hnědé popelnice, do nichž je možné vkládat bioodpad. Ale není možné do nich vložit všechno. Jsou určeny zejména pro “gastroodpad” (zbytky z kuchyní), zbytky rostlin, hlínu, trávu, větvičky (ovšem nikoli celé větve, musí být rozřezané!), umaštěné papíry, prostě cokoli, co je rostlinného původu. Nepatří do nich však zbytky masa, mléčných výrobků a kostí. 

A nepatří do nich ani bioplasty. Průmyslové kompostárny nedokáží rozlišit, zda se jedná o sáčky kompostovatelné, nebo běžný plast. Na jejich linkách už většinou neprobíhá dotřiďování. “Dotřiďovat tento odpad od nerozložitelných sáčků je téměř neřešitelný problém,” říká Tomáš Matějka ze společnosti Jena, která provozuje čtyři taková zařízení v okolí Prahy. 

Ale pozor – blýská se na časy!

Na obzoru se už ale objevují první vlaštovky, že by cosi jako organicky rozložitelný plast přece jen jednou mohlo dobývat trhy. V Česku již několik let působí společnost Frusack, která nabízí kompostovatelné sáčky vyrobené ze speciálního vlákna ve více než 300 prodejnách. Nejsou určeny k jednorázovému, nýbrž opakovanému použití. 

Jiná česká společnost Refork se zase zabývá výrobou kompostovatelných příborů. Ty jsou vytvořeny z unikátního materiálu, který se snadno rozloží i na domácím kompostu. Vidličky a nože v tomto start-upu vyrábějí ze směsi z dřevních pilin (odpad z dřevního průmyslu), ke kterým se přidává pojivo vyprodukované mikroorganismy v přírodě. 

Tým Pavola Alexyho ze Slovenské technické univerzity vyvinul vlastní bioplast druhé generace, který se rozloží i v obyčejném domácím kompostu. “Nechtěli jsme žádné polovičaté eko-řešení. Všechny suroviny jsou z obnovitelných zdrojů a aditiva, která používáme, jsou biologicky rozložitelná. Z našich sáčků zbyde jen voda, CO2 a biomasa. 

Ani skutečný bioplast však neřeší hlavní problém kompostáren, které jej nedokáží rozlišit od běžného plastu, jsou tedy určeny spíše pro majitele domácích kompostérů. Kompostovatelné nádobí na trhu by se muselo svým vzhledem nějak výrazně lišit od plastového, aby jej dokázaly rychle identifikovat.

Skutečným technickým zázrakem je potom výrobek společnosti Solubag, který se sám rozpustí za několik minut ve vroucí vodě. Autor těchto řádek jeden takový sáček – nerozlišitelný od mikrotenového – dostal na jedné prezentaci a firma Solubag nelhala. Plast se sám v hrnci na plotně zcela rozpustil asi za minutu.