Jan Vincenec ze skladu sdíleného uměleckého materiálu art re use: „Nemusíme dělat ani marketing, lidé volají každý den.“

Plýtvání. Slovo, které často rezonuje zejména v samém finiši filmového natáčení. Kdy se řeší, co se zbylým – často velice drahým – použitým materiálem a vybavením. Odpovědí může být neziskový program art re use, který vloni na podzim vznikl na pražském Žižkově. A první filmové produkce již skutečně pozitivně reagují. S hlavním koordinátorem projektu Janem Vincenecem jsme si povídali, jak vypadá byznys model projektu art re use a proč je důležité věci nikoli hromadit, ale raději je zachránit a obratem cíleně rozdat.

V jedné z typických žižkovských uliček nadohled od tamější radnice sídlí neziskový projekt art re use – neboli první český sklad uměleckého materiálu za odvoz. Jeho koordinátor a skladník v jedné osobě Jan Vincenec se v poměrně chladné industriální místnosti zahřívá ubalenou cigaretou v ústech a ukazuje celý prostor. V závalu atraktivních uměleckých artefaktů a stavebního materiálu to tam vypadá vcelku romanticky.

„Jenom dva měsíce jsme tady dělali odpad,“ uvádí věci na pravou míru osobitý muž s vypravěčským talentem, jemuž se v uměleckém světě neřekne jinak než ‘Vincek’. „Za komoušů tu býval autoservis, pak tu radnice Prahy 3 skladovala volební urny.“ Vincek zde zastupuje realizátora, jímž je organizace ArtMap, za samotnou myšlenkou art re use centra pak stojí umělecký spolek Skutek a celý neziskový projekt vznikl za podpory městské části Praha 3 a Magistrátu hlavního města Prahy.

 Princip žižkovského art re use centra tkví v tom, že po výstavě často zbývají výstavnické prvky nebo materiál. Zde je uskladňují a pokud si jej vyberete (na webu) a nadto prokážete jeho další využití ideálně v kulturním provozu, může být váš. Zcela zdarma.

Jan Vincenec princip centra vysvětluje na nedávné zábavné historce. „V brněnské Fait Gallery teď skončila velká výstava Stano Filka. Z obří konstrukce jim zbylo mnoho sádrokartonů a hliníkových profilů. Chystali další výstavu a neměli kapacity se jich rychle a ve velkém zbavit,“ vypráví. „Tak nám zavolali a jakmile jsem to nasadil na web, do týdne bylo všechno pryč. Sranda je, že vše skončilo na stavbě výminku Jiřího Valocha. Legendárního kurátora, který výstavu Stana Filka dělal v roce 1974. A tak bude Valoch bydlet v domě z výstavy Stana Filka.“

 Proces nového využití materiálů zdarma jen za odvoz sice zní úžasně a v souladu s aktuální náladou na umělecké scéně, jež se snaží neplýtvat a sdílet, ale jak vypadá byznys model takového projektu? „To jsme už o krok dál,“ říká Vincek. „Zatím máme model, jak si galerijní svět může sám pomoci. To se daří. Nyní je vše o darech, dobrovolných příspěvcích, grantech a barterech. Pokud někdo potřebuje něco vyrobit a za to pro nás udělá například workshop, jak se ta věc vyrábí… nikoho to nic nestojí, všichni jsou spokojeni,“ dodává.

Ale zdarma jsou často i velmi cenné věci. „Ano. Řešíme teď kupříkladu to, že vzácné věci naceníme. Lidé uvidí, jakou mají skutečnou peněžní hodnotu – kup si to a podpoříš projekt. Musíme vše vymyslet tak, aby bylo jasné, že takto vydělané peníze půjdou výhradně na provoz centra.“

 Vzhledem k tomu, že ArtMap (magazín a největší portál na prezentaci současného umění) sdružuje obrovské portfolio galerií a umělců, o služby žižkovského re-use centra panuje v branži veliký zájem. „Nemuseli jsme ani dělat žádný marketing, protože od vzniku skladu mi každý den volají lidi a nabízejí materiál. Když to dám na web, do týdne je všechno pryč,“ říká Vincenec a dodává, že bez takto přímého napojení na umělce by příspěvková organizace zřízená městem fungovala jen stěží.

​Zde se nabízí otázka, zda obdobný projekt nemůže rezonovat nejen mezi galeristy, ale také mezi filmaři. Ve světě zejména reklamního natáčení je plýtvání materiálem dosud na denním pořádku a podobné projekty, jako je art re use, by mohly vše pomoci řešit.

Autor těchto řádků sám byl svědkem, kdy hodnotná funkční kuchyňská linka byla po několikadenním natáčení reklamy zlikvidována. A reklamní producenti, s nimiž autor textu promluvil, zmiňují, že ohromné plýtvání materiálem, jenž obvykle končí na skládce, či přinejlepším natrvalo ve skladu některého z přičinlivějších rekvizitářů, jim pokaždé doslova „trhá srdce“. Třebaže vzápětí dodávají, že likvidace materiálů, namísto jejich uskladnění a dalšího využití, je zatím pořád vyjde levněji.

 Projekt, jakým je art re use centrum, by na shora řešené filmařské otázky mohl dát jasnou odpověď. A koneckonců, už se také ozývají první zájemci z řad filmových produkcí a rekvizit. „My nyní spolupracujeme například s filmovou společností Notabene Art, kteří nás sami oslovili,“ přitakává Vincenec. „Oni to ani nemají zapotřebí, dělat si reklamu s nějakým re-use, když to můžou vyhazovat, dělají milionové projekty, přesto se ozvali,“ mává rukou. A ukazuje na velké desky. „Tohle je klasický odpad z filmu, přitom je to hrozně užitečné, děcka na to malují. Měli tam toho čtyřikrát tolik, ale mně se vešlo do auta jen tohle.“ Použité linoleum, jež nabízela jiná filmová produkce, ale Vincenec nepřijal, vzhledem k současné nevelké kapacitě skladu. Koneckonců, sám ví velmi dobře, co lidé z umělecké branže potřebují. Ač je vystudovaným teologem, více než patnáct let kurátoroval umělecké výstavy, pořádal divadlo a koncerty.

„Našimi klienti jsou umělci, umělecké školy, neziskové projekty, galerie… tedy tací, kteří nemají prachy,“ vrací se ke gró svých zákazníků. „Teď děláme sbírku na Doniu a je to strašná bída,“ směje se. „Ale oni se snaží. Vždycky si tady něco vyberou a pošlou třeba tisícovku. My nechceme věci hromadit, naším cílem je věci zachraňovat. A pokud si nevyberou umělci a není to nic cenného jako třeba sametové závěsy“ - ukazuje na obří roli v rohu místnosti - „hodím to na web a kdokoli přijde, třeba zahrádkáři nebo komunitní spolky, tak jim to dám, i když proto jsme nevznikli… ale proč ne, že?“ uzavírá Jan Vincenec.

 Více o projektu art re use centra se dozvíte zde http://reuse.artmap.cz

Autor: Tomáš Otta

​